České amatérské divadlo na seznamu světového dědictví UNESCO
11. 04. 2026
Dlouhá tradice a závazek do budoucnaRok 2025 se zapsal do dějin české kultury mimořádným způsobem. České amatérské divadlo bylo na zasedání Mezivládního výboru UNESCO v indickém Novém Dillí zapsáno na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví. Jde o významné mezinárodní ocenění, které potvrzuje hodnotu tradice, jež se v českých zemích rozvíjí nepřetržitě již více než dvě stě let. UNESCO tímto krokem neoceňuje pouze umělecký projev, ale především živou kulturní praxi. Amatérské divadlo je dnes důležitou součástí komunitního života i v Kladském pomezí – posiluje místní regionální identitu, propojuje generace a vytváří prostor pro setkávání, sdílení i společnou radost z tvorby. Stojí na práci tisíců ochotnických souborů, desítek festivalů a přehlídek a na rozsáhlé síti vzdělávacích a podpůrných organizací po celé republice.
Kořeny amatérského divadla v ČR sahají hluboko do 18. století. Již kolem jeho poloviny se hrálo na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové či v benediktinském klášteře v Broumově. Na přelomu 18. a 19. století se divadlo postupně šířilo i do měšťanských vrstev a stávalo se součástí společenského života větších měst. Zásadní rozmach přišel po roce 1867, kdy zákon o právu spolčovacím umožnil vznik stovek divadelních spolků. Významnou roli sehrály osobnosti, jako byl Václav Kliment Klicpera, jehož hry se z Hradce Králové šířily do celých Čech. Důležitým pilířem se stala také Ústřední matice divadel československých (ÚMDOČ), která v roce 1931 založila festival Jiráskův Hronov – dnes jedna z nejstarších nepřetržitě se konaných amatérských divadelních přehlídek v Evropě.
I v Kladském pomezí se ukrývá hned několik líhní ochotnického divadla. Tato tradice však u nás nepřežívá z povinnosti, ale pulzuje vlastním životem díky nadšení těch, kteří ožívají na jevišti po večerech po práci. Je to svět, kde se soused promění v krále, nejlepší kamarádka v tragickou hrdinku a společný zážitek stmelí celou vesnici.
Hronov: živoucí pomník Aloise Jiráska i mekka divadelníků
Divadelní příběh Hronova se začal psát téměř před dvěma sty lety. Podle historických záznamů se zde hrálo dávno před vznikem oficiálního spolku. První zmínka pochází z roku 1827, kdy se ve škole – patrně bez vrchnostenského povolení – hrála hra Berounské koláče pod vedením hodináře Antonína Knahla. Ochotníci vystupovali v místních hostincích, například U Modré hvězdy na náměstí či U Habrů, na jehož místě dnes stojí Jiráskovo divadlo. Zásadní obrat nastal v roce 1869 založením Spolku divadelních ochotníků. Spolek zorganizoval místní divadelní život, v zahradě U Habrů vybudoval Arénu a od roku 1875 hrál v zimní sezóně pravidelně každé dva týdny. Mezi jeho členy patřil i mladý Alois Jirásek, který zde nejen hrál, ale také režíroval. Právě on inicioval v roce 1876 oslavy padesátiletého jubilea ochotnické činnosti. Myšlenka vybudovat důstojný divadelní stánek dostala konkrétní podobu po oslavách Jiráskových 70. narozenin v roce 1921. Místo původního plánu zakoupit Jiráskův rodný domek vznikla vize „trvalého živoucího pomníku“. Dne 18. května 1925 bylo založeno Družstvo pro postavení Jiráskova divadla. Peníze se shromažďovaly prostřednictvím veřejných sbírek, loterií a výtěžků z představení. Projekt byl svěřen hronovskému rodákovi, architektu Jindřichu Freiwaldovi. Základní kámen položil Alois Jirásek 26. srpna 1928, otevření divadla se však nedožil – zemřel v březnu 1930. Dne 28. září téhož roku bylo Jiráskovo divadlo slavnostně otevřeno hrou Lucerna a zároveň se uskutečnil nultý ročník přehlídky Jiráskův Hronov. Od té doby jsou divadelní spolek a festival neoddělitelně spjaty. Po roce 1948 byl spolek začleněn do závodního klubu a působil pod názvem DS MAJ (Mistra Aloise Jiráska). K výrazným osobnostem této éry patřili režisér Josef Vavřička či Miroslav Houštěk – herec, režisér a pozdější starosta města, který se zásadně zasloužil o rozvoj festivalu i samotného divadla. Z politických důvodů se však jeho jméno v letech 1970–89 nesmělo veřejně uvádět. Od roku 1997 nese soubor název Divadelní soubor Jiráskova divadla. Dnes je Jiráskovo divadlo centrem kulturního života města a skutečným živým pomníkem společné vize a obětavosti generací Hronováků.
Jiráskův Hronov
Festival Jiráskův Hronov je legendou českého amatérského divadla. Každoročně během jednoho srpnového týdne promění celé město v pulzující scénu, kde se setkávají tvůrci a diváci, profesionálové i nadšení ochotníci. Jádrem festivalu zůstává soutěžní přehlídka pečlivě vybraných inscenací mapujících to nejlepší z uplynulé sezóny. Jeho skutečná síla však spočívá v setkávání a vzdělávání. Desítky workshopů, diskusí s tvůrci, dramaturgických čtení i neformální off-program zaplňují ulice, dvorky a kavárny divadlem, hudbou a spontánní tvorbou. V digitální době si Jiráskův Hronov zachovává jedinečnost díky silnému komunitnímu duchu. Město doslova žije divadlem a vzniká neopakovatelná atmosféra společného tvůrčího nadšení. Festival reflektuje současná témata a zároveň zůstává neocenitelnou školou, kde se rodí nové talenty a předává se láska k divadlu dalším generacím. Jiráskův Hronov tak není jen soutěží. Je každoročně důkazem divadelní vášně, že silná kultura často vyrůstá z vnitřní potřeby a sdílené radosti z tvorby.
Zdroj: Městské kulturní středisko Červený Kostelec Červený Kostelec: Tradice a vášeň na prknech, co znamenají svět
Ochotnické divadlo v Červeném Kostelci patří k nejstarším a nejbohatším tradicím v regionu. Jeho příběh, sahající do počátku 19. století, je kronikou odhodlání, komunitního ducha a vytrvalé lásky k divadlu. První doložené představení se odehrálo již v roce 1809 v Hůlkově zájezdním hostinci, pozdějším hotelu Černý kůň. U jeho zrodu stáli učitel Alois Rudl a kaplan Jiří Ehl. Významným mecenášem byl továrník Franz Mach, který nechal v sále postavit přenosné jeviště. Počáteční období bylo nepravidelné a ustálený soubor vznikl až po obnovení činnosti následkem ničivého požáru města v roce 1831. Zlom přinesl rok 1864, kdy bylo založeno společenství, jež se o rok později oficiálně stalo Spolkem divadelních ochotníků. Spolek našel zázemí v přestavěném hostinci U města Prahy v Horní ulici, kde vznikl divadelní sál s dřevěným jevištěm. Pro něj namaloval náchodský malíř František Šrůtek slavnou oponu s pohledem na Prahu. První představení se zde odehrálo 7. srpna 1864 hrou Duch času Ernsta Raupacha. Následující desetiletí byla obdobím rozkvětu. Výraznými osobnostmi byli například dlouholetý režisér a ředitel školy Jan Dobeš či továrník a starosta Theodor Keyzlar. Požár hostince v roce 1910 však tuto kapitolu uzavřel. Ochotníci se museli stěhovat po hostincích a hrát i v přírodě. Přesto činnost nikdy zcela neustala – ani během první světové války. Myšlenka na stavbu divadla byla stále živá, ale až 2. ledna 1921 jí obětaví občané města položili pevný základ – toho dne bylo na darech naráz vybráno 107 000 Kč – skládali se jednotlivci, obec, stát, peněžní ústavy, spolky a jiné korporace. Když finance dosáhly přiměřené výše, byla vypsána soutěž pro stavební firmy, ze které vyšel vítězně návrh architekta Roberta Dvořáčka z Červeného Kostelce.
Slavnostní otevření proběhlo o čtyři roky později, 25. října 1925. Spolek divadelních ochotníků ho uvedl Předehrou k opeře Libuše od Bedřicha Smetany. K poctě velkých krajanů Aloise Jiráska a Karla Čapka sehráli jako zahajovací představení dílo Lucerna a večer hru Loupežník. Ve večerním představení účinkovala jako host vynikající členka Městského divadla na Královských Vinohradech v roli Mimi – Olga Scheinpflugová. U příležitosti 100. výročí úmrtí Josefa Kajetána Tyla, dne 29. září 1956, bylo divadlo při slavnostním představení jeho hry Jan Hus přejmenováno na Divadlo J. K. Tyla.
Na historický odkaz svých předchůdců úspěšně navazuje současný Divadelní soubor NA TAHU, který si svou dlouholetou existencí a vysokou uměleckou divadelní úrovní získal respekt na mnoha regionálních i celostátních přehlídkách amatérského divadla.
Zdroj: Městské kulturní středisko Červený Kostelec Jaroměř: Živoucí tradice od roku 1819
Divadelní život v Jaroměři tvoří více než dvousetletou kroniku, v níž se zrcadlí dějiny města i celého regionu. Ochotnická tradice zde patří též k nejstarším v regionu a svou kontinuitou i rozsahem patří ke zcela mimořádným. První doložené české ochotnické představení se uskutečnilo již v roce 1819 na Chlumském vrchu, kde byli sehráni Loupežníci. V průběhu 19. století se hrálo především v hostincích – U beránka, U lva či U anděla. Skutečný zlom nastal v roce 1861 založením spolku Ochotnické divadlo. Jeho první představení, hra Duch času Ernsta Raupacha, se odehrálo 28. září 1861 v hostinci U bílé labutě na náměstí, který se na další tři desetiletí stal hlavní scénou jaroměřských ochotníků. V roce 1889 se spolek přejmenoval na Spolek divadelních ochotníků Vrchlického a v roce 1902 se stal součástí nově založeného dramatického odboru Sokola. Spojení divadelníků a sokolského hnutí dalo vzniknout silné kulturní základně, z níž vzešel i odvážný sen – vybudovat vlastní důstojný kulturní stánek.
Jaroměřský Sokol snil o vlastní budově po desetiletí. Klíčovým okamžikem bylo získání pozemku a finanční podpory města, avšak původní záměr tělocvičny se postupně proměnil v ambiciózní projekt víceúčelového kulturního centra, určeného nejen pro sport, ale i pro divadlo, koncerty a společenské akce. Dlouho očekávaná stavba v secesním stylu dle architekta Josefa Podhájského na okraji Masarykových sadů byla slavnostně otevřena 1. srpna 1903 představením hry Paní mincmistrová od Ladislava Stroupežnického. Ještě před dokončením, v prosinci 1902, sehráli ochotníci v nedostavěném sále Vrchlického Exulanty – symbolický důkaz, že divadlo si vždy najde cestu. Poválečné období přineslo začlenění souboru do závodního klubu podniku Juta. V letech 1956–1959 prošla budova zásadní přestavbou podle projektu architekta Jaroslava Fišera, která ji přizpůsobila potřebám moderního divadla. Na jaroměřské scéně se v různých obdobích objevily i výrazné osobnosti českého divadla a filmu – Oldřich Nový, Zdeněk Štěpánek, Luděk Munzar či Naďa Urbánková.
Po roce 1991 byla budova v restitucích vrácena Sokolu, její technický stav byl však žalostný. Po ničivých povodních v roce 2000 ji odkoupilo město Jaroměř a v letech 2002–2003 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiérů. Divadlo si přitom uchovalo svůj historický ráz i výjimečnou akustiku, která láká hudebníky i televizní štáby k nahrávání. V roce 2023 si Jaroměř připomněla 120 let od otevření budovy symbolicky – znovuuvedením zakládající hry Paní mincmistrová. Dnes zde působí ochotnický spolek Vrchlický Jaroměř, navazující na tradici z roku 1889, a divadlo spravuje Městské kulturní středisko. Dvě století trvající příběh jaroměřského divadelnictví tak stále píše svůj příběh a čerpá ze síly místní komunity.
Náchod: Podpora tradice, která spojila město i okolí
Historie ochotnického divadla v Náchodě je ukázkovým příkladem toho, jak se láska k divadlu zakořeněná v komunitě může proměnit v trvalý kulturní pilíř celého regionu. Tento příběh začíná již na přelomu 18. a 19. století na náchodském zámku, kde působila vlastní divadelní družina Petra Birona, vévody Kuronského a Zaháňského. Od poloviny 19. století se divadelní jiskra přenesla i mezi místní obyvatele. Nadšenci začali uvádět představení v hostincích Na Kutlofě a U slunce a postupně vytvářeli stabilní základnu ochotnického hnutí. V roce 1870 byl ustanoven statutární Spolek divadelních ochotníků, který se stal stálým divadelním souborem a působí dodnes – v současnosti pod názvem Náchodská divadelní scéna.
Centrem dění se stal sál hostince U zlatého beránka, který od roku 1875 sloužil jako hlavní scéna. Právě zde ochotníci v roce 1896 slavnostně odhalili svou nejcennější památku – slavnou oponu od Mikoláše Alše s motivem příchodu praotce Čecha na Říp, zakoupenou o rok dříve. Tento okamžik symbolizoval vyzrálost a sebevědomí místního ochotnického hnutí. Divadelní život se však neodehrával pouze v centru města. V poslední čtvrtině 19. století vznikaly spolky i v okrajových částech Náchoda – v roce 1888 spolek Tyl na Plhově a v roce 1894 spolek Kollár ve Starém Městě. Tyto aktivity výrazně přispívaly k soudržnosti jednotlivých čtvrtí a dokazovaly, že divadlo bylo skutečně společnou záležitostí široké veřejnosti. Na přelomu století, kdy byla tradice již pevně zakořeněná, začala sílit poptávka po moderní a důstojné divadelní budově. Klíčovou osobností se stal Dr. Josef Čížek, dlouholetý ředitel ochotníků a zároveň starosta města. Jeho výjimečné postavení umožnilo propojit občanskou iniciativu s politickou vůlí. Na konci roku 1910 proto schválilo městské zastupitelstvo stavbu nového divadla. Projekt vypracoval architekt Alois Čenský a stavba byla dokončena za necelé dva roky. Dne 26. dubna 1914 bylo Městské divadlo v Náchodě slavnostně otevřeno Jiráskovou hrou Jan Žižka v titulní roli s Eduardem Vojnarem, tehdejším členem činohry Národního divadla. Interiér zdobila díla předních umělců a divadlo, zrozené z ochotnické iniciativy, se stalo trvalou chloubou města.
Příběh náchodského divadla je vyprávěním o spolupráci a společné vůli. Od zámecké zábavy přes spolkový život v hostincích až po výstavbu reprezentativní budovy ukazuje, že propojení nadšení obyvatel a osvíceného vedení města může dát vzniknout hodnotám, které přetrvají generace.
Úpice: Už dvě století stoupající „šmíra“ a „plnej barák“
Když se v Úpici řekne „ochotníci“, mluví se o společenství, jehož doložené počátky sahají až do roku 1807. Tehdy si Josef Vida pronajal hostinec Na Podměstí a začal v něm provozovat loutkové divadlo. První ochotnická společnost vznikla roku 1824 a v roce 2023 si připomněla neuvěřitelných dvě stě let své existence. Současný spolek Divadla A. Jiráska – Jednota divadelních ochotníků tak navazuje na jednu z nejdelších nepřerušených tradic v regionu.
Dějiny úpického divadla jsou příběhem vytrvalosti tváří v tvář překážkám. První společnost, tvořená mladými řemeslníky a studenty, zanechala cenné doklady své činnosti – například part hraběcího správce ze hry Vyhrané panství, který sepsal a věnoval mecenáš Jan Záruba spolu s finančním darem dvaceti zlatých. Nadšení však naráželo na odpor náchodské vrchnosti. Po celou druhou čtvrtinu 19. století bylo divadlo úředně potíráno. Krátké obnovení činnosti po roce 1848 ukončila v roce 1852 pokuta padesáti zlatých pro pořadatele Vincence Nyklíčka.
Souvislejší spolková činnost se datuje až od druhé poloviny 19. století. Ochotníci nejprve hráli na radnici, než se roku 1870 přestěhovali do hostince U Perníkářů. Obec jim tehdy poskytla dřevo na výrobu lavic, čímž umožnila vznik důstojnějšího hlediště. Z této doby pochází také cenná divadelní opona od Vincence Teuchmanna, která je dnes uložena v muzeu. Po období častého stěhování našli ochotníci skutečný domov v roce 1903, kdy byla k hostinci Karla Vacka přistavěna nová scéna s jevištěm a šatnami. Stavba přišla na necelých dvacet tisíc korun a její otevření doprovodila slavnostní řeč MUDr. Antonína Čapka, pozdějšího předsedy spolku. Nová scéna byla symbolicky pokřtěna hrou Jan Výrava.
Nelehké období válek bylo i pro úpické ochotníky velmi složité. Držela je však pospolu myšlenka nového kulturního stánku. Stavba divadla, realizovaná podle novoklasicistního projektu architekta Josefa Záruby, byla zahájena v březnu 1937. Její nevšedně rychlý průběh dokumentuje fakt, že první představení se na jevišti pod její střechou uskutečnilo již 18. června téhož roku. Na definitivní dokončení však budova musela čekat až do roku 1947. Poválečná dostavba divadla se týkala zejména jevištní části.
Současný život spolku má pevný, a přesto živý rytmus. Rok se nese ve znamení zkoušek nových premiér a krojovaného „vystupování jako křoví“ na akcích v okolí. I když časové možnosti členů nejsou neomezené, zhruba padesátka ochotníků „táhne tu dvousetletou káru dál“. Pro radost vlastní i diváků, pro pocit sounáležitosti a z úcty k dlouhé řadě předchůdců. Úpický příběh potvrzuje, že ochotnické divadlo přežívá díky lidem, kteří to s ním myslí opravdu vážně.
Zdroj: Městské muzeum a galerie J. W. Mezerové Police nad Metují: Cesta k vlastnímu divadlu byla trnitá
Historie ochotnického divadla v Polici nad Metují je vyprávěním o vytrvalosti, občanské soudržnosti a hluboké lásce k divadlu. Začíná dávno před vznikem kamenné budovy – první písemně doložená představení se odehrála již v roce 1820 na sále hostince U černého koníčka. Tehdejší publikum zhlédlo nejen Hraběte Beňovského, ale i hry Dům na silnici či Oba lístky. Hrálo se česky, což bylo v té době pravděpodobně průlomové, neboť dosud převažovala němčina. Ochotníci pak po desetiletí putovali po hostincích. Hrálo se U zeleného stromu a od roku 1868 U zlatého lva. Právě zde získal spolek v roce 1877 úředně schválené stanovy a přijal čestný název Spolek divadelních ochotníků Kolár, na počest významného herce Národního divadla Josefa Jiřího Kolára.
Po uzavření sálu U zlatého lva po požáru našli ochotníci v roce 1907 zázemí u hostinského Františka Richtera, kde hráli na malém jevišti s kapacitou pouhých 180 míst. Zde setrvali po dlouhá desetiletí, ale touha po vlastním důstojném divadle sílila. Na popud režiséra Jana Pejskara vzniklo 16. května 1918 Družstvo pro postavení divadla. Začala dlouhá a trpělivá práce. Spolek Kolár pravidelně odváděl část výtěžků z představení – až 12 000 korun ročně – do stavebního fondu. Pořádaly se plesy, koncerty a od roku 1923 také Staročeská pouť, která se stala hlavním zdrojem příjmů. Peníze se doslova sbíraly „korunu po koruně“, podobně jako při stavbě Národního divadla. Zásadní zlom přišel v roce 1937, kdy se Družstvo sloučilo se Spolkem Kolár a vznikl Divadelní spolek Kolár. Spojením financí disponoval částkou 350 000 korun. V lednu 1938 padlo definitivní rozhodnutí o stavbě, byl zakoupen pozemek a osloven architekt Čeněk Mužík z Chocně, jehož návrh pravděpodobně čerpal inspiraci z avantgardního divadla v Ústí nad Orlicí. Stavba začala v dramatickém roce 1939. Symbolickým okamžikem se stal „průvod cihel“ 23. dubna, kdy obyvatelé města během jediné neděle dopravili na staveniště 27 000 cihel – dar továrníka Viléma Pellyho, jenž věnoval celkem 100 000 cihel. Dne 9. července 1939 byly položeny základní kameny z Ostaše a Hvězdy. Členové spolku se zavázali odpracovat padesát hodin na stavbě nebo uhradit finanční náhradu, mnozí občané si navíc symbolicky „kupovali“ budoucí sedadla v hledišti. I přes tíživou atmosféru doby byla stavba dokončena za necelý rok. Kolaudace proběhla 27. června 1940 a o dva dny později, 29. června 1940, bylo Kolárovo divadlo slavnostně otevřeno Jiráskovou Lucernou v podání polických ochotníků. Celkové náklady činily 1,5 milionu korun a zbývající dluh byl splacen ještě během války, mimo jiné díky tomu, že spolek získal do správy místní kino.
Krátce po otevření vznikla tradice Polických divadelních her, přerušená zákazem německých úřadů v roce 1944 a obnovená v roce 1946. Další těžká rána přišla v roce 1950, kdy byl spolek nucen vstoupit jako dramatický kroužek do Závodního klubu ROH Kovopol a veškerý majetek, včetně budovy divadla, převést pod správu odborů. Po nelehkých letech plných nepříjemných peripetií přešla budova v roce 1992 do správy města Police nad Metují, které zahájilo postupné rekonstrukce a zároveň došlo k výraznému oživení ochotnické činnosti. Mladý soubor uvedl řadu úspěšných inscenací, mimo jiné Revizora (1994), Hrátky s čertem (1996) či Někdo to rád horké (2005), a vrátil Polickým divadelním hrám jejich zašlý lesk.
Více než dvě století po prvních pokusech v hostincích a přes osmdesát let od otevření Kolárova divadla zůstává polický příběh svědectvím občanské soudržnosti. Je důkazem, že divadlo dokáže přežít zákazy, války i politické zásahy – pokud za ním stojí lidé ochotní „těžce vydupat divadlo ze země“ a pečovat o něj ve prospěch dalších generací.
Nové Město nad Metují: Živá tradice, která spojuje
V malebném městě s renesančním náměstím a výraznou siluetou zámku, pulzuje kulturní život již po staletí. Jednou z jeho nejživějších a nejtrvalejších součástí je ochotnické divadlo – tradice, která zde zapustila hluboké kořeny a dodnes propojuje generace místních obyvatel.
První doložené divadelní představení se v Novém Městě nad Metují uskutečnilo již v roce 1599. Šlo o školskou hru hranou na náměstí pod vedením rektora Daniela Franconiuse. Divadelní činnost pokračovala i v průběhu 17. a 18. století – například v roce 1652 uspořádal rektor Simeon Hvízdek-Hradecký další představení a v 18. století se zde pravidelně hrály velikonoční hry. Už tehdy se divadlo stávalo přirozenou součástí veřejného prostoru i vzdělávání.
Významným mezníkem byl rok 1819, kdy měšťan a kupec Ferdinand Venclík požádal o povolení provozovat divadlo. Krajský úřad jeho žádost zamítl s odůvodněním, že hraní komedií odvádí lidi od jejich živnosti a domácích povinností. Venclík se však nenechal odradit a ještě téhož roku uspořádal – navzdory zákazu – první představení v hostinci U Smolů na náměstí. Tím položil základ tzv. Venclíkova soukromého domácího divadla. V roce 1832 převzal tuto činnost kněz Jan Karel Rojek, který založil Domácí společnost hereckou. Soubor disponoval na svou dobu překvapivě propracovanými dekoracemi – plátěnými kulisami lesa či pokoje, ale také papírovými malbami kláštera či hřbitovní zdi. Opona byla ozdobena motivem Pegasa, symbolu umění a tvořivosti. Divadelní život se dále rozvíjel. V roce 1836 uspořádal Jan Karel Rojek divadelní kvodlibet složený z frašky, deklamací a vlasteneckých písní, jehož výtěžek byl určen na nákup knih. O tři roky později, v roce 1839, se v hostinci U Marceliů odehrála mimořádná událost – uvedení opery Čarostřelec od Carla Marii von Webera. V roli Aninky zde vystoupila Aloisie Smetanová, dcera zámeckého sládka a sestra Bedřicha Smetany. Časopis Květy tehdy pochvalně poznamenal, že se na místní jeviště dostalo téměř vše, co bylo tiskem vydáno. Ochotnické hnutí postupně krystalizovalo do podoby stálých spolků. Na počátku 60. let 19. století vznikl Spolek divadelních ochotníků (SDO), který v letech 1856–1883 působil pod názvem Thalie a od roku 1883 nesl definitivní jméno Tyl. Vedle něj vznikaly i další spolky – například Pěvecká a hudební jednota Kácov (1899), Lidová scéna (1936) nebo po roce 1946 divadelní soubor Orla. Významnou kapitolu představuje také loutkové divadlo. Jeho tradice začala v roce 1908 náhodným zakoupením loutkového divadla Zábavním odborem Sokola. Postupně vznikaly další soubory – loutkáři Orla (1946), LS ZK Jasna (1954), LS Abeceda (1976) hrající s maňásky či soubor Tuláci, činný ještě v 90. letech. Dětský loutkový soubor působil také při ZUŠ B. Smetany, kde byl v roce 1992 uveden titul O překrásném pasáčkovi.
Po druhé světové válce ochotnický život pokračoval v nových podmínkách. V 50. letech působil divadelní soubor ZK Fruta, který od roku 1958 nesl název DS Ecce homo. Na přelomu tisíciletí se přidala nová generace – například soubor ZUŠ B. Smetany, založený v roce 1998. Srdcem tohoto kulturního dění se stal místní kulturní dům, jenž poskytuje zázemí pro zkoušky i představení. Divadlo však v Novém Městě nad Metují nezůstává uzavřeno pouze mezi zdmi – příležitostně se hraje v historických prostorách zámku, v zámecké zahradě nebo v letních měsících pod širým nebem. Tyto inscenace dodávají představením neopakovatelnou atmosféru a připomínají, že divadlo patří do veřejného prostoru.
Ochotníci v Novém Městě nad Metují ukazují, že vášeň pro divadlo nepotřebuje velká jeviště světových metropolí. Stačí nadšení, odvaha a chuť vyprávět příběhy. Jejich představení nejsou jen kulturní událostí, ale také setkáním sousedů a přátel, oslavou společné kreativity a pokračováním tradice, která se zde – s přestávkami, proměnami i navzdory zákazům – rozvíjí již od roku 1599.
Lucie Dostálová
(Text, který byl ve zkrácené verzi zveřejněn v turistickém magazínu „Rok 2026 v Kladském pomezí“.